Mystic Falls Museum

Většinu času teď strávila v muzeu. Bylo tomu již několik měsíců, co ji jeden z místních zaměstnanců náhodou našel, jak se vyděšeně krčí na ulici poblíž silnice, jelikož poprvé v životě viděla auta.

Podivné stroje bez koní, které se samy pohybují.

Tenkrát přes ni přehodil kabát, odvedl ji do tepla, udělal jí horký čaj a neznámým jazykem se ji pokoušel upokojit. A pak už tu jednoduše zůstala. Nebylo to jenom proto, že by nevěděla, kam jinam jít, přestože i tento fakt měl na její rozhodování výrazný vliv.
Život v muzeu byl něčím zvláštní. Byl tu klid a ticho. Bezpečí, které tolik potřebovala. Jakmile člověk prošel hlavní branou, ocitl se v mlčenlivé říši exponátů, tolik vzdálené od cizího a nebezpečného světa tam venku.  

Všichni byli tolik nadšení z věcí tak běžných.
Spony, přezky, džbány a dokonce i obyčejné talíře budily u lidí zde podivné projevy nadšení.
Kdysi dávno podobný talíř v hádce mrštila po jednom ze svých bratrů. Kdo mohl tušit, že tím zničila prastarou relikvii nedozírné hodnoty?

A pak tu byly zbraně. Další zábavná a nepochopitelná věc. Místo toho, aby je lidé nosili u sebe pro svou ochranu, zavírali je do skleněných vitrín a následně platili, aby se na ně mohli chodit dívat. Bylo to stejně absurdní, jako kdyby lidé přestali nosit oblečení a obdivovali ho pouze ve výlohách obchodů jako nějaký starodávný přežitek. Dopoledne sledovala některé z mladších pracovníků muzea, jak si pohrávají s napodobeninami zbraní určených k vyřazení. Kdyby ty věci byly opravdové, jistě by si s nimi ublížili. Byli jako děti. Neopatrní, zbrklí a nemotorní. Nepřítel nebo kdokoliv, kdo by je chtěl ohrozit, by vůbec nemusel útočit. Stačilo by prostě počkat dostatečně dlouho a oni by se dokázali snadno zabít sami. Svou vlastní zbraní.

Bylo těžké přijmout myšlenku, že mohou existovat dospělí muži, kteří nevědí, jak správně vzít do ruky meč. Až na podobné příhody se však  Tatia v muzeu cítila dobře. Obklopena mnohými předměty ze své doby, mohla být od venkovního světa zcela izolována, pokud by chtěla. V době návštěvních hodin, kdy měl být v muzeu největší ruch, pohybovalo se po areálu vždy jen pár osamocených badatelů a tak mohl být kontakt s cizinci omezen na minimum. Ze začátku jí to vyhovovalo, jelikož všechny věci „tam venku“ byly až příliš děsivé. Postupem času jim však začala přivykat a spolu s tím se začala objevovat i touha nový svět poznat.

Veškerý svůj čas nyní trávila drobnou prací v muzeu. Její „kolegové“ jí neustále nosily nějaké věci a pak se nekonečně dlouho vyptávali. Byli tak fascinovaní její znalostí vikingské kultury a když zjistili, že dokonce dokáže číst ve starodávném a mrtvém jazyce, čekaly jí nekonečné hodiny překládání nejrůznějších nápisů do angličtiny, kterou se za těch několik měsíců již obstojně naučila. Ze začátku ji to i bavilo a svým způsobem jí lichotilo, jaký zájem ostatní projevují. Postupem času ji to však začalo stále více nudit a Tatia cítila, že brzy přijde čas vzít osud znovu do vlastních rukou, opustit bezpečí muzea a postavit se neznámému světu tam venku.
Ten však ještě nenadešel. Místo toho nadešel čas zcela jiný. Blížily se návštěvní hodiny.

Jeden z jejích kolegů ji zastavil na chodbě a oznámil jí, že ve vedlejší místnosti je jakýsi muž, který si půjčil jeden z exponátů. Bylo by vhodné, aby byl exponát na místě, až se do této sekce začnou trousit první lidé.

A tak se v místnosti, kde až dosud Rick mohl nerušeně studovat, tiše otevřely dveře.
Tatia se ležérně opřela o jejich rám a chvíli se na muže, otočeného zády jen zkoumavě dívala.

„Blíží se návštěvní hodiny. Začnou chodit lidé. Pokud ve vitrínách budou chybět exponáty, mohli by chtít vrátit vstupné“.

„… to už by muzeum nevydělalo vůbec nic.“


Její tón je více méně přátelský. Není v něm výtka, jen upozornění že by se kniha, které se muž věnuje měla vrátit na své místo, kde vlastně byla celou dobu.
Protože exponáty je zakázáno vyndavat a někomu půjčovat. Nic takového se přece neděje, že ne? Ona alespoň nic takového neviděla. A on jistě také ne.
Rozhodně ne.